Dne 10. července 1999 zemřel v nedožitých 66 letech dr. István Túri, nejznámější mistr a učitel zelinářství pod sklem a fólií.
Narodil se 7. prosince 1933 v Ceglédu. Základní i střední školu absolvoval rovněž v Ceglédu, v roce 1952 maturoval na gymnáziu Kossutha Lajose. V roce 1957 získal diplom na Vysoké škole zahradnické a vinařské, od roku 1958 působil na Vysoké škole zahradnické a vinařské a později na Zahradnické univerzitě, kde prošel povinnou kariérní dráhu od vědeckého aspiranta až po docenta. Z vlastního rozhodnutí požádal v 60 letech, v roce 1993, o odchod do důchodu.
Od založení společnosti (1990) byl výzkumným ředitelem firmy PRODUKT Kutató, Fejlesztő, Termelő Kft. a až do své smrti byl duchovním vedoucím šlechtění paprikových odrůd a produkce osiva vyšlechtěných hybridů.
Svou vědeckou činnost zahájil pod vedením profesora Andráse Somose. Na základě dizertační práce z roku 1962 o průzkumu a analýze zelinářské výrobní oblasti Nagykőrös získal titul doktora univerzity.
Jeho prvním výzkumným úkolem bylo zkoumání možností pěstování zeleniny na chudých písčitých půdách bez použití chlévského hnoje. Z technických otázek se jeho jméno pojí s využitím plastických hmot v zahradnictví, s vývojem nosných konstrukcí různých zařízení, vypracováním topných systémů, zavedením různých typů větracích a závlahových metod, s rozpracováním několika variant dvojitého krytí, s projektováním typů farem s vytápěním i bez vytápění a v neposlední řadě i s metodou vodní clony.
Spolupracovníky vytvořil systém využití nevytápěných zařízení v migrujícím i stacionárním režimu, jedno- a dvoufázové využití vytápěných zařízení a zkoumali možnosti podzimního a zimního rychlení. Trvalou hodnotu vytvořil také zaváděním nových odrůd a typů odrůd do pěstování a uplatňováním nových pěstitelských technologií.
Pokud vezmeme v úvahu i dostupné finanční prostředky, byl zřejmě dosud nejúspěšnějším maďarským šlechtitelem papriky. Důkazem není jen počet jeho registrovaných a přihlášených odrůd a hybridů (21), ale především jejich užitná hodnota. I v Maďarsku dodnes nejoblíbenější bílá rychlená paprika (HRF F1) potvrzuje mimořádný cit, s nímž postupoval při plánování jednotlivých křížení a při výběru rodičovských linií. Kromě toho byly pod jeho vedením vyšlechtěny mimo jiné odrůdy Hó F1, Pritavit F1, Kaméleon F1, Velence F1, Titán F1 a také kandidátní odrůdy Bajnok F1 a Kápia F1. Významný je i šlechtitelský výchozí materiál, který spolupracovníky shromáždil a který může být zárukou pokračování jeho životního díla. Pod jeho vedením byla vypracována specifická metoda produkce hybridního osiva, která získala i patentovou ochranu a stala se základem fungování odvětví výroby hybridního osiva.
Mnohostrannost dr. Istvána Túriho nejvíce zdůraznily jeho výzkumy v oblasti konstituční biologie. Zavedl pojmy pomalého, středního a rychlého růstového typu, určil podmínky jejich vzniku i možnosti jejich změny. Velmi brzy uměl rozpoznat změny, které nastávají ve vývoji rostlin. Jím navrhované technologické úpravy byly ve většině případů potvrzeny výsledky. Pan docent Túri vyučoval vysokoškolské studenty i praktické zahradníky, jeho přednášky byly většinou velmi názorné, prokládané humorem a nesmírně poutavé.
Také organizace synchronního odborného poradenství je spojena s jeho jménem, už na konci 60. a na začátku 70. let pořádal v Soroksáru kurzy. Na Zahradnické univerzitě uspořádal několik výstav. Mezi nejvýznamnější patřily výstavy spojené s konferencemi o pěstování papriky, melounů a okurek. Burzu osiv, kterou vymyslel, pořádáme od roku 1981 každý rok k plné spokojenosti zelinářů a firem obchodujících s osivy.
Jeho odbornou publikační činnost charakterizovala snaha o srozumitelnost a popis i předání praktických postupů. Publikoval více než sto popularizačních článků, převážně v časopise Kertészet és Szőlészet. Oblíbené jsou i jeho knihy o pěstování pod fólií. Kniha Kertészet fólia alatt (spoluautor Béla Fodor) byla první zemědělskou odbornou publikací, z níž se prodalo více než sto tisíc výtisků. Za tuto práci obdržel čestnou cenu. Na ni i na Řád práce, který získal za své celoživotní dílo, byl vždy hrdý.
V posledních 10–15 letech se pro jeho texty stal typickým i filozofický tón. Dokládají to jeho knihy Növényalkat (možnost a hranice zvyšování výnosu) a Az élet korlátai (shrnuje lidské souvislosti konstituční biologie). Začal psát i knihu, v níž se vydal na cesty do světa ducha, do světa bohů. Hodně o ní mluvil, velmi si přál ji dokončit, ale už se mu to nepodařilo. Když se ho nejčastěji ptali na jeho vědeckou činnost a publikační práci, odpovídal: „Počet knih, nových odrůd, patentů, vyznamenání a vědeckých hodností nepodceňuji, ale nepovažuji ho za nejdůležitější, proto se číselnými údaji nezabývám. V oboru považuji z uvedeného i nad rámec toho za důležité jen to, co posouvá zahradnictví kupředu.“
Při organizační práci musel být vytrvalý, někdy i tvrdošíjně umíněný, jinak by nedokázal vytvořit pokusné zázemí Katedry zelinářství. V pokusném podniku v Soroksáru i dnes mnohé budovy, stavby a fóliové objekty svědčí o jeho neutuchající organizační práci, hledání nového a bohaté zásobě nápadů.
Velkou pozornost věnoval i svým kdysi početným podřízeným. Za klíčové požadavky kvalitní práce považoval: říci, dát napsat, zpětně se zeptat, udělat, zkontrolovat. Neměl rád nedbalost, lhostejnost a lenost, ale uznával bojovnost a cílevědomou, hodnotu vytvářející práci. Váženými a ctěnými byli pro něj i ti spolupracovníci a kolegové, kteří uměli rozpoznat nové a podporovali je, i když si ho nevšimli jako první oni sami.
Často říkal, že kdyby se mu do rukou dostala všemocná kouzelná hůlka, udělal by alespoň tři věci: na týden by zrušil pěstební zařízení s plastovým krytem, aby tak ukázal jejich významnou roli v každodenní konzumaci zeleniny a ovoce i v používání okrasných rostlin; předvedl by možnosti, které jsme v souvislosti s uzavřenými prostory dosud nevyužili; „a nejen na týden, ale navždy bych zlikvidoval nemoc brilantně formulované plané řeči, složené z rozumných slov a vět“ – říkal.
Chyby a omyly, jako každý, měl i on. V takových chvílích říkával: „Nikdo z nás není anděl.“ Tyto menší či větší zakopnutí a omyly toleroval i u svých spolupracovníků, pokud v nich neodhalil zlý úmysl či záměrnost.
Při odchodu do důchodu nepořádal bankety ani oslavy, několika slovy se rozloučil a možná jeho poslední větou bylo: „Rád bych ještě dlouho sloužil věci zahradnictví!“
Bohužel toto přání se mu nemohlo zcela splnit. Žije v nás už jen ve svých odrůdách, ve svých dílech a ve svém duchovním odkazu.
János Gyúrós